Advertise

úterý 4. října 2016

But you don´t look like anorexic....



Po dlouhé době nevím jak začít..

Tohle téma jsem v sobě dusila dost dlouho a tím, že jsem viděla pár youtuberek/blogerek, že se odhodlaly a sdělily to světu, jsem se odhodlala i já. Tento článek asi bude hodně dlouhý, ale mám vám hodně co říct. Tohle o mě ví jen málo lidí a vím, že pokud si tohle přečte někdo z mého okolí, bude to celkem šok a nechci aby se ke mě začali lidi chovat jinak, ale 6 z 10 středoškolaček tímto trpí a tak chci právě já pomoct právě tobě.


Moje porucha příjmu potravy..

Nikdo to o mě neví ani nevěděl. Nešlo to na mě vidět. Jen jsem ,,normálně zhubla". A vypadala jsem ,,normálně". Jediný, komu jsem to v dobu problému řekla, byl můj přítel. Ten to věděl od začátku. 

Nebyla jsem extrémně vyhublá, nelezli mi kosti ani nic podobného. Navenek jsem vypadala zdravě, že ze sebou něco dělám.


Kdy to vlastně všechno začalo?
Na základce, asi kolem 8. třídy jsem se extrémně zvětšila. Z váhy 69 kilo jsem se projedla na 90 a to při mé výšce 170 cm bylo sakra vidět!





Během 9. třídy jsem se vyšplhala až na 98 kilo. A během čtvrt roku klesla na 80.
A takhle to začalo. Když od nás odešel táta, byla jsem z toho dost v šoku, zklamaná a hodně psychicky špatně. I když jsem se snažila okolní svět přesvědčovat o tom, že jsem naprosto v pohodě nebyla jsem. Neměla jsem chuť k jídlu a uvědomovala si, že JSEM TLUSTÁ.
Omezovala jsem porce,vyhazovala svačiny, co mi máma chystala do školy. Cvičila jsem.

Během pár měsíců jsem se dostala na 80 kilo. Udělala přijímačky na střední školu a začala zase ,,normálně" jíst. Ale jak už to tak bývá, tak jsem měla JOJO efekt. Nebo spíše záchvatové přejídání. A tak se do prvního ročníku opět projedla na 90 kilo.





Na střední škole mi všichni předhazovali, že musím zhubnout, profesoři na mě tlačili, na skřínce se objevovali posměšné samolepky : ,,Zhubnout", ,,Velké dívky" , ,,Boubelky"...
Prvák jsem to nějak neřešila a v druháku jsem začala číst ProAna Asky a blogy.
Tím, že jsem bydlela na internátu, jsem nemusela mít strach, že by mě někdo kontroloval v jídle. Dokonce tam byla posilovna a osobní váha. Co víc si přát, když chcete začít s anorexií?




Začala jsem omezovat porce. Hodně, přestala chodit na obědy a večeře.
Počítala si kalorie a rozhodla se, že za den sním maximálně 250 kcal. A vycvičím okolo 500.
Začala jsem chodit do posilovny. Každý večer na hodinu až dvě.
Pít jenom vodu, za den i 4-5 litrů. Jíst jen to, co se vlezlo na malý talířek. Vážit se každé ráno a večer.

Založila jsem si také ProAna ask a dokonce radila holkám jak být ProAna Sis... Některým bylo 13 let. Jedné mé ,,svěřenkyni" bylo dokonce 11 let. A myslela jsem si, že je tohle všechno v pohodě.



Začínala jsem kolem prosince na 80 kilech a v dubnu skončila na 69 kilech.
Byla jsem hubená! Ano, opravdu byla. Z mé původní velikosti 44 jsem se dostala na 38/36!
Na mých nohách se najednou objevila mezera, co tam nikdy před tím nebyla!
Pod mým krkem se objevily klíční kosti a já je všem dávala na obdiv!






Moje postava se rapidně měnila a všichni mě chválili za to, jak jsem šikovná, jak na sobě makám a jak to jde vidět. Chtěla jsem ještě víc. Přestala jsem snídat a večeřet (svačiny nepřipadaly v úvahu). Vlastně skoro i obědvat. Začala cvičit náročnější cviky a užívala si to, jak jsem stále krásnější a krásnější. Všichni mě chválili a vycházeli mi vstříc. Mamka nakupovala jen ovoce a zeleninu protože ,,věděla", že na sobě makám . Babička mi přestala nabízet sladkosti, buchty i tučné jídla, protože jsem všechny informovala o tom, že ,,zdravě" hubnu. Na každé rodinné oslavě jsem hned ve dveřích slyšela pochvaly na mou postavu a snahu.


Libovala jsem si v tom.




17. dubna 2016 jsem byla hospitalizována s podezřením na slepák.
Dali mě na kapačky. To je ta největší výhra! Máte kapačky a nesmíte NIC sníst! Ideální pro mě. Ale zapomněla jsem na důležitou věc. Brali mi moč a dělali rozbory krve.
Dehydratovaná s nedostatkem živin. To stálo v mojí lékařské zprávě. Naštěstí, jsem nevypadala podvyživeně, takže to sváděli na nevolnost z bolesti břicha a nedávali tomu vůbec důležitou váhu
. Juch! 

V květnu 2016 jsem klesla na nejhubenější postavu, co jsem kdy měla. Měla jsem 65 kilo a začali mi pomalu vyrůstat pánevní kosti a žebra. Měla jsem úžasnou postavu!






Nastaly problémy. Začala jsem omdlívat. Byla jsem více unavená, otrávená, zničená. Začali mi padat vlasy. Hodně. Začala jsem slábnout, nebyla jsem schopna cvičit tak moc jako dřív.

Rozhodla jsem se jíst!
Nastalo u mě záchvatové přejídání. Během dvou týdnu jsem se z 65 kilo dostala na 72.
Nesnášela jsem sebe a svou ,,novou postavu", ale nemohla jsem odolat jídlu. Přestávala jsem být aktivní na ProAna asku. Bála jsem se přiznat, že jsme selhala. A nechtěla jsem svým ,,Sis" lhát.
Tak jsem začala zvracet. Vždy jsem snědla vše možné, začala chodit na obědy a večeře. Začala si přidávat. I dvakrát. Vždy jsem každé sousto zapila hltem vody. Poté, co jsem dojedla, vypila jsem naráz litr vody. A šla na záchod.
Ze začátku to nešlo vůbec. Po chvilce trpělivosti a neskutečné bolesti z dávení, jsem to dokázala. Od té doby to šlo hladce.



A jak to vlastně u mě skončilo?
Jednou, když jsem tak ,,normálně" zvracela jsem to psychicky nezvládla. Vzala jsem telefon a skloněná nad toaletní mísou jsem volala Davidovi. Řekla jsem mu, že to nezvládám, že se přejídám a následně zvracím (tohle on už však nevěděl). Řekl mi, že to musí skončit. Zašlo to moc daleko a já na jeho hlase slyšela, že se opravdu bojí. V tom období, byl David mojí největší oporou. Nevěděla to ani moje nejlepší kamarádka, která si to přečte až tady. Promiň Ladi, jinak to nešlo.

Přes léto jsem začala jíst všechno. A hlavně v normálních porcích. Přibrala jsem, to ano. . David mě má (snad) rád, takovou jaká jsem a já mám čím dál tím častěji úsměv na rtech.
Cvičím, to ano. Cvičím pořád protože mi to dělá dobře. Nejím maso a snažím se jíst více zeleniny než kdy jindy. Ale hlavně je tady jedna důležitá věc.

MÁM SE RÁDA!

16 komentářů:

  1. Nezvyknem čítať takéto príbehy, no urobila som výnimku. Ja som síce anorexiu nemala, no s posmeškami a zhadzovaním som sa stretla tiež, nikoho nezaujímalo, že v mojom prípade za to môže extrémne zlé zdravie. A úprimne, nikoho to nebude zaujímať nikdy, ľudia sú zlí a povrchní a to si musíš uvedomiť... Kto ťa má rád, ten ťa bude mať rád aj keby máš 120 kíl, si sympatická mladá žena, kašli na všetkých a všetko a ži ! Viem, že sa to ľahko povie a že tlak okolia je fakt strašný, ale si lepšia ako oni a zvládneš to, keď sa ti podarilo z kruhu von. Papaj čokoľvek na čo máš chuť, hýbať sa hýbeš, nesedíš na zadku, tak čo. :) Komu sa nepáči, nech ide niekam.. prajem ti veľa veľa veľa sil :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za ten snad nejupřímější komentář, který tedy kdy byl. Bála jsem se ho zveřejnit ale nakonec jsem za něj ráda. Teď už jsem se ponaučila a užívám si života a hlavně jídla <3 Děkuji <3

      Vymazat
  2. Taky teď bojuju, jak se dá - přeju ti hodně štěstí - a hlavně ať do toho nespadneš znovu! Může se to totiž pak táhnout celý roky :(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Toho se nejvíce bojím, ale vím, že pokud do toho Spadnu znova, lidi v mém okolí si už budou vědět rady :)

      Vymazat
  3. Neskutečný respekt za tady tohle! Hlavně si pamatuj, že ostatní sklamat můžeš ale sebe nesmíš^•^

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, děkuji to je super rada budu se jí držet :) děkuji moc :)

      Vymazat
  4. Skvělý článek. Myslím, že tím hodně lidem pomůžeš. Asi v neděli jsem napsala podobný, Máme podobné příběhy, ale zároveň odlišné :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, děkuji moc. Tvůj článek jsem už četla a taky super! Děkuji

      Vymazat
  5. Vždycky se do takových příběhů ponořím a vcítím. Nikdy jsem si anorexií neprošla, ale jednu dobu jsem to hodně přeháněla s cvičením i zdravou stravou, já jsem ale neslyšela pochvaly na to, že na sobě pracuju, ale spíš kritiku. A jelikož jsem člověk, který se hrozně rychle nechá ovlivnit a shodit názory ostatních, přibrala jsem, a vždycky, když si přečtu takový článek tak si říkám, že to asi bylo dobře.

    OdpovědětVymazat
  6. Wow... znám tohle hodně dobře a jsem hrozně ráda, když na konci tohohle článku čtu MÁM SE RÁDA :) jen tak dál slečno :) jsi krásná at si jakákoliv :) a je uz´žasně že jsi si to uvědomila sama!!! Měla jsem normalně husinu při čtení priotože, jsem hned viděla jak jsem blba já (občas ještě trochu sekám no :D ). ! Chtělo to hodně odvahy a je vidět jak jsi silna :)))

    OdpovědětVymazat
  7. Drž se :) Dělala jsem na blog nějaké rozhovory s holkama s PPP - http://zdravakrasna.blogspot.cz/2016/01/rozhovor-s-pavlou-bulimie-s-ni-po-ni.html

    OdpovědětVymazat
  8. Nejsem tlustá. Je mi 18, měřím 158 cm, vážím 45kg. Ale i tak si myslím, že je to moc. Všichni mi říkají, že jsem vychrtlá nebo bych měla něco pojíst. Nemáte ponětí kolik sladkého, nezdravého sním a nepřiberu ani gram. Svým způsobem je to dobře (pro mě.). Ale co pro tělo? Nevím..
    Vidím hubené holky, s tenkýma nohama a mě se to líbí. Od přítele dosatnu "výchovný" pohlavek ("ze sradny"), abych na tyhle věci přestala myslet a vždycky mu musím slíbit, že do takových věcí nespadnu.
    V poslední době přemýšlím nad tím, že bych mohla začít cvičit (osobně nemyslím si, že bych to potřebovala - dělala jsem gymnastiku, atletiku a rope skipping, takže tělo spevněné mám). Ale přestávám jíst. Už od pátku (dnes je úterý) se mi zvedá kufr když jídlo vidím. Ani na kávu a sladké chuť nemám - a to už je sakraže co říct!. Cítím se slabá, oslabená a hodně beználady a cítím se méně cenná. Bojím se, že nějakým malým způsobem ze začíná projevovat...

    mimochodem článek i blog máš luxusní. Dávám odběr :)

    Vee

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Opravdu bacha na to! Doufam ze uz to za tu dobu je v poradku... Je to zradne... Ikdyz nechci, Ana je stále v hlave a stale mi určuje co mam delat ... Je to bič do konce zivota....

      Vymazat

Děkuji za všechny komentáře.