Pevně mě držte, abych se nebála...

To byla moje první věta, když jsem vcházela do budovy onkologického ústavu v Brně. Celý týden jsem dělala hrdinku a nepociťovala žádný strach. Ale když trolejbus zastavil na zastávce Žlutý kopec a já z něj vystoupila, chtěla jsem najednou dát zpátečku a utéct. A odložit to. Odložit to na neurčito. Ale ucítila jsem pevný stisk ruky od mého přítele, který by mi tím jakoby říkal ,,Bejby tohle zvládneme".
Otočila jsem se a uviděla úsměv mé nejlepší kamarádky. Věděla jsem, že buď teď nebo nikdy. Právě v tento okamžik to musím zvládnout, protože mám kolem sebe ty nejlepší lidi jaké jsem si mohla přát. Tak jsem se také usmála, také stiskla ruku a udělala jsem těch pár kroků směrem ke vchodu. Hned u vchodu čekala na vrátnici milá slečna, která mi vysvětlila kam mám jít a co si mám nachystat. 


Trochu mě uklidnil vzhled nemocnice, který spíše připomínal nákupní centrum než onkologický ústav. V momentě, kdy jsem procházela hlavní halou, jakoby se čas zpomalil.  Viděla jsem hodně nemocných lidí, hodně nemocných dětí. Nálada opět šla dolů a já chtěla zase dát zpátečku. Když jsem musela sestřičce třikrát opakovat můj věk aby se ujistila že mi je opravdu 17 a jsem opravdu tak mladá, oznámila mi, že mi nemůžou udělat určité vyšetření kvůli mému věku. V obavách co se mnou bude a vyšilujícím telefonem neustále zvonícím v mé kapse díky mým rodinným příslušníkům jsem nakonec dostala svůj čárový kód a odkráčela před ambulanci číslo 7. Po hodině vyšla sestra s už známým výrazem v obličeji díky mému věku. Opět jsem musela to číslo opakovat asi 5x aby mi řekla, že jsem pořád stále mladá na tohle vyšetření. Předala mi papíry pro dětskou onkologickou nemocnici a řekla, že drží palce. Mé obavy byly naprosto zbytečné ale zároveň je to ještě horší, protože mě čeká další týden neustálého přemítání v hlavě, zda tuto nemoc mám či ne.